Ukázka: „Když uvážíme, že jediný člověk, odkázaný jen na prosté zdroje fyzické i duševní, dokázal, aby z pustiny vznikla země kananejská, zdá se mi, že člověk je přece jen obdivuhodný tvor. Ale když pomyslím, kolik bylo třeba vytrvalosti a ušlechtilého úsilí, aby se dosáhlo takového výsledku, pociťuji hlubokou úctu k tomu starému venkovanu bez jakéhokoliv vzdělání, který dokázal úspěšně dokončit dílo, hodné díla Božího.“
Kniha, která se stala inspirací pro ochránce přírody. „Muž, který sázel stromy“ čítá pouze 52 stran a přesto vás dokáže strhnout. Možná to je právě její délka, která je hlavní předností. Já ji měl přečtenou za necelou půl hodinu. Děj je naprosto jednoduchý: autor se vždy po několika letech vrací na malebné místo položené v horách, kde se kdysi setkal se samotářským pastýřem Elzéardem Bouffierem, s nímž se stýkal až do jeho smrti. Nejpoutavější na Elzéardovi je, že žil v období obou světových válek, aniž by se ho nějak zvlášť dotkly. Vidíme tedy nádherné odloučení člověka od společnosti. Elzéard má ale zvláštní zálibu. Veškerý svůj čas věnuje sázení stromů. Rok co rok vysází tisíce mladých stromků, z nichž se následně uchytí jen několik málo z nich.
Síla padesátistránkové knihy je až neskutečná. Dostáváme se do horské oblasti, pozorujeme odhodlání člověka sužovaného věkem a zdá se nám více než správné, že podobnou zálibu bychom měli pěstovat každý z nás. Kniha nás sbližuje s přírodou. Připomíná nám onen úzký svazek, téměř až svazek manželský, který jsme svým prazvláštním jednáním a úsilím o zničení životadárné planety přeťaly. A spolu s poslední stránkou se navracíme zpět do přírody, kam všichni patříme, z níž jsme vzešli a která je nám nade vše ostatní vlastní. Vše je protkáno nejčistší myšlenkou míru a sounáležitosti se vším, co jest.
Odeslat komentář