Než vůbec vezmete do ruky tužku a papír, případně se chytnete klávesnice a zapnete si textový editor, měli byste se řádně rozhodnout, komu bude váš text určen. Ať už píšete povídku, novelu či román, je důležité si vybrat věkovou skupinu. Každý moc dobře víme, že nemůžeme napsat erotickou povídku věnovanou malým dětem. Podle toho, komu bude náš text určen, se bude dále odvíjet jeho pokračování. Dle věkové kategorie si zvolíte styl psaní, nejvíce vyhovující vybraným čtenářům.
Je známým faktem, že nikdy nepíšete pouze pro sebe samotné. Jestliže už začnete psát, vždy vnitřně počítáte s tím, že si vaše „dílo“ někdo přečte. Můžete si psát pouze deník, ale i tak musíte počítat s tím, že vaše záznamy (třeba i pubertální výlevy) za sto let někdo najde a zveřejní v knižní podobě.
Nikdy tedy nepíšete pouze pro sebe. Hlavní roli vždy hraje čtenář. Nesmíte se jím však ovlivnit v tom, že napíšete pouze to, co je správné a slušné. Je pouze na vás, co napíšete, ale jiný člověk si to někdy může přečíst. Vždy píšete pro ostatní, pro přátele, rodinu, zvířecí mazlíčky. Bylo by příliš sobecké věřit, že vaše texty zůstanou v šuplíku ukryté navěky – tomu snad ani sami nevěříte. A pakliže ano, zahoďte tužku a vypněte texťák – nemá smysl psát.
Mnoho spisovatelů píše proto, že je psaní živí. Většina však proto, že je to baví a činí jim radost. Radost však patří všem, obohaťte tedy ostatní svým umem, ať sami posoudí, zda je povídka zdařilá. Píšete pohádku? Přečtěte ji svým dětem před spaním, pokud nějaké děti máte. Nebo se snad omezujete výhradně na psaní pro seniory a pamětníky? Pak vytvořte vazbu a knihu věnujte svému dědečkovi nebo babičce k Vánocům nebo narozeninám.
Ať si kritikové říkají, co chtějí, každá práce si najde své obdivovatele a tak to platí i o psaní. Není nic krásnějšího než pochvala za několikadenní nebo i měsíční práci a dřinu.
2 května 2010 at 12:13
Hlavní roli hraje čtenář? Nikoli, mladý příteli, hlavní role je psychoterapeutická, alespoň pokud se jedná o poezii, nebo alespoň o mou poezii. Píše se z přetlaku, potřebuješ vyhodit myšlenky na papír, aby tě nezadusily. Psát poezii pro čtenáře, to bych dělala jen, kdybych se tím živila a cítila bych se velice špatně.
2 května 2010 at 15:15
Nikoli, tak jsem to nemyslel. Napsal jse, že u každého textu, přestože jej píšeme do šuplíku, bychom měli počítat s faktem, že ho jednou může někdo číst. I u povídek začínáme psát z důvodu jakéhosi přetlaku. Ať už to zpočátku je přetlak emocionální, kdy nás dráždí určitý zážitek, nebo přetlak umělecký, kdy se nám v hlavě usazuje nesourodá myšlenka. Píšeme pro své i čtenářovo potěšení, i když druhou možnost nemusí každý akceptovat, pak to tak je, z jakého jiného důvodu bys své texty zveřejňovla například na PP? Abys zjistila, v čem se vylepšit? Možná, tak to je zpočátku, ale pak tam stejně někde uvnitř tebe je touha potěšit čtenáře svou novinkou a předložit mu ji k přečtení
6 května 2010 at 20:08
Ano, tak jak to píšeš, to určitě u většiny autorů funguje. Jakmile se vlastně dostaneš do roviny, kdy kritizuješ, je dílo určené čtenáři. Ale prvotní záchvěv je někde jinde. Nerodí se u myšlenek, ale u citů, jako ostatně všechno. City nikdy nebudou přemoženy rozumem.