Byl jsem takhle jednou u nás u školy v knihovně. Čekal jsem, než přijedou přátelé a půjdeme si někam sednout. Řekl jsem si, že mezitím zkusím něco napsat. Sedl jsem si k počítači, zastrčil flashku do USB portu 2. 0, klikl na započatý dokument a dal se do psaní. Venku začalo nehorázně pršet a v místnosti se rozprostřela tma, protože přicházela bouře. Občas mi do očí problikl fialový záblesk blesku. Seděl jsem a psal a netušil, jak vystihnout jednu z postav.
K protějšímu počítači si sedla slečna, docela pěkná a jak jsem na ni koukal, byla ještě hezčí. Venku bouřilo a my se na sebe usmívali a pak šli na zastávku schovaní pod jedním deštíkem.
Takhle jsem využil jednu ze zkušeností k popsání hlavní postavy. Kdyby ta holka, která, jak jsem později zjistil, má bohužel přítele, tušila, že použiju její tvář a popis úsměvu do povídky, nevím, co by mi na to řekla. Občas se potkáme, ale nemám nutkání se o tom raději zmiňovat.
Další múza je v takové sklepní příjemné hospůdce U Prokopa v Rybářích. Jedná se i trošku o restauraci. Znáte takové ty klasické příjemné hospůdky, ne? Sem jsem se přemístil z výše zmíněné autobusové zastávky a nadále jsem tady čekal na přátele. Počítač jsem po ruce neměl a tak jsem sáhnul do tašky po univerzálním školním sešitě a ořezané obyčejné tužce. Objednal jsem si jednoho Jantara a pizzu Hawai a mezitím, co jsem čekal na pizzu, pustil jsem se do psaní. Šlo to, párkrát jsem usrkl z piva a u velkého stolu jsem si připadal jako pravý spisovatel. Občas kolem prošlo pár lidí a podívali se na mě pohledem, který jakoby říkal: „hele, kdo to je? Nějaký manažer nebo spisovatel?“ Tehdy jsem měl narostlou bradku a trošku knír. Jestli jste viděli film Iluzionista, tak jsem vypadal trošku jako Edward Norton.
A jak jsem tak psal, docházely mi nápady. Zaposlouchal jsem se do hudby v lokále a do rozhovoru na druhém konci lokálu o sobotním grilování. A hned byly další dvě stránky textu na světě.
Za ten den jsem napsal 4 strany A4…
Zkrátka, když nechce múza přijít k vám, běžte jí naproti a třeba si ukradněte skutečnost a změňte ji. Nikdo vás za to žalovat nebude, pokud trošku pozměníte fakta a nebudete jmenovat stejná jména. Psaní je stejně jen fikce, ale založená na pravdě. A kde lépe nasbírat inspiraci než mezi lidmi? Jejich pozorováním a vnímáním maličkostí?
23 července 2009 at 9:38
Nj. Zdá se, že spisovatelé a povídkaři mají i nějakou práci v terénu. Přemýšlím, že napíšu román o spisovatelích v terénu, díky za inspiraci :-D
31 července 2009 at 12:08
Míš recht, román, který teď tvořím, je jen a jen vycházející ze skutečnosti… i když sem tam si taky hodně vymýšlím :-)