Pište-Povídky blog

Když si do vyhledávače napíšete „múza!, jako první odkaz vám vypadne záznam z Wikipedie, který na prvních řádcích říká: „Políbila ho Múza je ustálené slovní spojení, které vešlo do slovníku jako rčení -přirovnání. Vyjadřuje okamžik nebo stav, kdy člověk dostal nápad na dobré dílo, zejm. v kulturní oblasti (básník, malíř, sochař apod).“  Dále pak se dozvíte, kým múza vlastně byla v historii antiky. Tolik k teorii a nyní praxe.

Kdo neví, co je múza, ať si půjčí z knihovny slovník a význam tohoto slova si tam najde. Já vás zde však nechci zatěžovat zápisem ze slovníku, který si můžete přečíst kdekoli. Múza je to, co nám „pisálkům“, ať už známým nebo začínajícím, pomáhá ve tvoření. Bez múzy jste nic. Nemůžete bez ní psát. Texty bez jejího políbení jsou nudné a suché, sami to cítíte – cosi jim chybí.

Múza známe všichni. Někoho navštěvuje v noci, jiného ráno a někoho v dopravním prostředku nebo i na toaletě.

Někdo ji má coby ženu, jiný jako muže. Já ji mám jako něco neurčitého, ale nadpřirozeného. Není Bohem, ani ničím podobným. Je pouze v mé hlavě a mém srdci, ale přesto. Za ta léta jsem nezjistil, jakého pohlaví má múza je. Každopádně je to někdo, koho si musíte hýčkat a milovat, jinak vám uteče za někým jiným. Ony múzy jsou dost stydlivá stvoření. Nesmíte na ni být příliš „hrr“, ona má svůj vlastní čas a svět, kterému mi unikáme.

Většinou se tak přizpůsobujeme mi jí, protože to tak je správné. Ona má nad námi moc a ne naopak. Její políbení nám dává život a sílu. Bez ní – jsme jen dalším živočichem na Zemi. S ní – tvoříme mistrovské dílo. A někdy, někdy je múzou něco skutečného. Láska, kterou máte. Pokud ji den nevidíte, psát nedokážete, ale to už souvisí také s emocemi a o těch zase někdy jindy.

Hýčkejte si svou múzu – vrátí vám to. Cítit její přítomnost je něco neuvěřitelného., nadpozemského.