19:30–20:00
Petr Skoumal (angličtina), A.Milne, Medvídek Pú
20:00–20:30
Mirek Táborský (španělština), autor a kniha budou upřesněny
20:30–21:00
David Suchařípa (ruština), autor a kniha budou upřesněny
21:00–21:30
Pavla Charvátová (angličtina), autor a kniha budou upřesněny
Program: Čtení se konají po půl hodinách na vnitřní zahrádce SIMPatické
kavárny. Při čekání si můžete dopřát něco dobrého z naší nabídky.
Čeká vás čtení ukázky z knihy v češtině a poté 5 minutová ukázka
v jazyce originálu. Můžete zůstat celý večer nebo si přijít poslechnout
jednotlivá čtení.
Pořádá: SIMP o.s.
Otvíráme nové „okénko“ – kategorii pro zajímavé literární
akce. Pořádáte-li zajímavou literární akci a rádi byste svou literární
akci představili na tomto blogu nebo byste rádi pozvali členy
Pište-povídky, napište nám na: info@piste-povidky.cz
Třeba tip právě na Vaši literární akci se zde může objevit. Posílat
můžete své tipy na literární akce po celé ČR. Veškeré konkrétní
podklady, ideálně s tiskovou zprávou posílejte prosím na výše
uvedený mail.
Prosím, neberte tyto řádky jako nějaké arogantní poučování, vlastně
ani tím „jak to napsat správně“ nemyslím doslova správně, jen mám na
mysli spíše „jak to napsat tak, aby si z toho vzal autor co nejvíce
poučení!“. Všiml jsem si, že na PP se rozmohlo v kritikách víceméně
jednoslovné okomentování ve stylu „hezké“ anebo „pěkné“, jenže to
autorovi příliš nedá. Ano chápu, je docela těžké číst z monitoru; mě
samotného to nebaví a povídky ani tak moc nečtu (no sem trochu pokrytec…);
pak následně zvolit ta správná slova, přemýšlet nad tím a třeba
i rozpitvávat jednotlivé věty, avšak rozhodl jsem se, že trochu
popřemýšlím, jak by taková kritika ve skutečnosti měla vypadat, aby byla
co nejvíce efektivní. Přemýšlel jsem tak týden a došel jsem k pár
závěrům, o které bych se v tomhle článku chtěl podělit formou rad.
Prosím, udělejte si kávu, čaj a vzhůru do čtení. (Pozor… Jde
především o kritiku povídek, o básních toho moc nevím…)
Rozdělte kritiku na subjektivní a objektivní
To se hodí hlavně, když kritizujete např. žánr, který nečtete, nebo
naopak ten, který máte moc rádi. To může tak trochu zkreslit pohled na
celou povídku. Subjektivně může kritik uvést, že se mu povídka zdá
neoriginální, že se mu ty různé slovní obraty zdály trochu klišé, jako
by je četl už tisíckrát atd. Pak se zaměří na to, jak je to objektivně,
tím mám na mysli především dodržování pravidel teorie tvůrčího psaní
(a pokud kritik nezná, může si zkusit i klidně odhadnout, co si myslí, že
je špatně… např. číslovky se píší slovy, ne čísly atd.)
Buďte i pozitivní
Kritika je kritika, není to recenze, ale to podle mě vůbec nevadí. Ač se
to zdá divné, domnívám se, že ve skutečnosti je dobré uvést i to, co
autor dělá dobře, jednak autoru můžeme udělat i radost, ale jednak je
důležité, aby věděl, co se mu povedlo a čeho by se měl držet, rozvíjet
to atd. Pomůže mu to hlavně při pochybnostech, pokud si není úplně
jistý, zda je dobré třeba střídat postavy, které děj vyprávějí,
včetně svých pocitů. Může si říct, že výsledek bude chaotický a
nepřirozený ale… Ve skutečnosti to může vykouzlit originální zajímavou
atmosféru přehledně propletených příběhů a toho když si někdo všimne,
proč na to neupozornit?
Nedočetli jste do konce? Nevadí…
Setkal jsem se i s tím, že někdo četl jen do půlky a tam to vzdal, pak
vůbec nekomentoval. Ale to je škoda… Kritik přece může zkritizovat i to,
se stačil během psaní pochytit a klidně i upozornit na to, že přestal
číst a třeba i uvést proč. Např. máš špatný slovosled, používáš
špatná slova, nepříjemně se to čte, musel jsem se vracet znovu na
začátek věty, protože jsem ten text nepobíral, píšeš moc křečovitě,
musíš se více uvolnit a lépe se rozepsat. Samozřejmě si je kritik vědom
toho, že kritika půlky povídky není plnohodnotná kritika, ale s tím nikdo
také nepočítá, ne…
Nejste si jistí…
Co si o povídce vlastně myslet? To taky nevadí… Kritik si ji přece
může uložit do oblíbených nebo někam a přemýšlet nad tím. Ono se
říká, že dobrý film/knihu/povídku prověří až čas. Stačí nad tím
trochu popřemýšlet, přebrat si to v hlavě a pak teprve psát kritiku.
Možná, že to dá trochu více práce, ale na druhou stranu, je lepší mít
stovky komentářů, ve kterých je jen „hezká povídka“ anebo padesát
zevrubných kritik?
Zachovejte klid
Ne vždy povídka obsahuje myšlenky, postoje a názory, se kterými budete
souhlasit, přesto je dobré zůstat v klidu a hodnotit jen literární výkon.
Navíc, unáhledná reakce může být zbytečná, třeba s autorovými postoji
má pramálo společného a je docela fiktivní. Klid lze zachovat
i v dalších případech. Např. přehnané reakce na gramatické chyby. Na
ty se dá také přece upozornit v klidu. Nadat někomu za chyby, tím akorát
kritik klesne na úroveň onoho „nevzdělance“. Kdo ví, třeba to jen
pořádně nepročetl, třeba je jen dysortografik a tak chyby ani nevidí tak
rychle. Přehnaná reakce akorát způsobí konflikt, flamewar a zkazí náladu
a kritika pak ani není dost objektivní, když do toho někdo vnese příliš
osobních sporů s autorem, pak pro autora přestává být přínosná a
přitom to je přece to nejdůležitější.
Buďte konkrétní
Tak tohle je docela těžké a nemůžu to po nikom snad ani chtít. Můžu
mít jen respekt k lidem, kteří si dají tu práci a více konkretizují.
Není potřeba přímo zkopírovat větu, kde je gramatická chyba. Jenže
říct „máš tam gramatickou chybu“ je zase málo. Úplně nejlepší je
uvést druh. Např. Všiml jsem si, že všude píšeš „mě“ a to dokonce
i tam, kde se píše „mně“, měl by sis to zopáknout. Stejně tak se
vyvarovat implicitních slov, které se dají vyložit různě.
Tak, to by prozatím mohlo být všechno…
Samozřejmě nechci tvrdit, že to, jakým způsobem kritizujete je špatný,
že to děláte špatně… Jen doufám, že si k vašemu kritizování něco
z článku vezmete a trochu vám poradí…
Na základě tohoto a taky
tohoto článku, jsem se
rozhodl s Vámi podělit o další knižní databázi. Možná pro některé
to bude jako kdybych přišel s křížkem po funuse. Ale najdete ji na adrese
http://www.cbdb.cz/
Na rozdíl od ostatních má pravidelné novinky ze světa literatury,
nechybí diskuzní fórum, a nakonec nejlepší věc je, že tam není jako
jinde, každé vydání jednoho titulu zvlášť, nýbrž se slučují do
jednoho. Což je docela logické, protože hodnotíme obvykle obsah a je úplně
jedno, jestli čteme vydání z roku 1958 nebo z roku 2007. Pak jsou tam
samozřejmě běžné věci, jako hodnocení knih, komentování knih,
přidávání knih do oblíbených atd.
Ukázka: „Když
uvážíme, že jediný člověk, odkázaný jen na prosté zdroje fyzické
i duševní, dokázal, aby z pustiny vznikla země kananejská, zdá se mi,
že člověk je přece jen obdivuhodný tvor. Ale když pomyslím, kolik bylo
třeba vytrvalosti a ušlechtilého úsilí, aby se dosáhlo takového
výsledku, pociťuji hlubokou úctu k tomu starému venkovanu bez jakéhokoliv
vzdělání, který dokázal úspěšně dokončit dílo, hodné díla
Božího.“
Kniha, která
se stala inspirací pro ochránce přírody. „Muž, který sázel stromy“
čítá pouze 52 stran a přesto vás dokáže strhnout. Možná to je právě
její délka, která je hlavní předností. Já ji měl přečtenou za necelou
půl hodinu. Děj je naprosto jednoduchý: autor se vždy po několika letech
vrací na malebné místo položené v horách, kde se kdysi setkal se
samotářským pastýřem Elzéardem Bouffierem, s nímž se stýkal až do
jeho smrti. Nejpoutavější na Elzéardovi je, že žil v období obou
světových válek, aniž by se ho nějak zvlášť dotkly. Vidíme tedy
nádherné odloučení člověka od společnosti. Elzéard má ale zvláštní
zálibu. Veškerý svůj čas věnuje sázení stromů. Rok co rok vysází
tisíce mladých stromků, z nichž se následně uchytí jen několik málo
z nich.
Síla padesátistránkové knihy je až neskutečná.
Dostáváme se do horské oblasti, pozorujeme odhodlání člověka sužovaného
věkem a zdá se nám více než správné, že podobnou zálibu bychom měli
pěstovat každý z nás. Kniha nás sbližuje s přírodou. Připomíná nám
onen úzký svazek, téměř až svazek manželský, který jsme svým
prazvláštním jednáním a úsilím o zničení životadárné planety
přeťaly. A spolu s poslední stránkou se navracíme zpět do přírody, kam
všichni patříme, z níž jsme vzešli a která je nám nade vše ostatní
vlastní. Vše je protkáno nejčistší myšlenkou míru a sounáležitosti se
vším, co jest.
Nejde ani tak moc o literární server, jako spíše o server zaměřený
na umění, trochu jako deviantart.com anebo humanart.cz. Zkoušel jsem tam
vložit dílo, ale zjistil jsem, že se tam moc nečte, protože ani po
několika dnech se neobjevilo jediné hodnocení anebo komentář. Možná je to
tím, že se tento server ani moc nikdo nezná, a tak se tam ani moc nechodí.
Působí trochu nepřehledně, ale na druhou stranu docela
seriózně… 6/10
Psanci.cz
Velkou výhodou tohoto portálu je fakt, že lze měnit schémátka pozadí,
takže nemusíme mít černé na bílém, ale třeba bílé na černém . Bohužel, zde asi výhody končí, protože jsem
tam vložil dílo a nepřibyl ani jeden komentář a ani žádná známka a to
ani po poměrně dlouhé době, ani po týdnu nic, ani po měsíci… Možná
tam jednou zkusím vložit něco kratšího… Jinak je to poměrně přehledný
web a je na něm poznat, že je to literární server hned od pohledu.
Zajímavou věcičkou mi ještě přijde komentování autorů mezi sebou, což
se zobrazuje dole v rohu v okýnku „řekli o sobě“. 6/10
Poeta.cz
Hned při registraci na mě vyskočil docela velký text (ne obsahově, ale
velikostí písma) o pravidlech tohoto portálu. Hned první je, že dílo
nesmí porušovat zákony ČR. Moc nechápu, jak text může porušovat zákony,
když přece v detektivce někdo někoho zabije, tak přece nepůjde spisovatel
sedět za fiktivní vraždu, ale nevadí, hodně portálů to má
v pravidlech… asi kvůli pocitům jistotu. Ale více mě dostala hned
následující položka, ve které bylo jasné, že se tam nesmí vkládat
vulgární díla. Ehm co?? Chudák Bukowski a ne jenom on, existuje více
autorů píšící vulgárně. Nakrknutý cenzurou jsem se hned po registraci
odhodlal zkusit vložit pořádně vulgární povídku :), k mému velkému
překvapení však nikoho nepohoršovala. Komentářů přibylo hned několik,
spoustu z nich bohužel naprosto mimo mísu, neříkající nic konkrétního.
Např. v jednom stálo, že moje povídka obsahuje chyby, no ne,
neuvěřitelné!! Spíše by bylo zvláštní, kdyby žádné chyby neměla. Od
toho tam jsou ne, aby na ty chyby upozorňovali. Trvalo dlouho, než jsem
z nich něco dostal, hlavně proto, že pro nováčky je to omezené pouze na
JEDEN KOMENTÁŘ ZA DEN!!!! Výsledek: 3/10
Blueworld.cz
Netypický vzhled, poměrně složité rozhraní. Registrace je skoro hotový
IQ test (trvalo mi to dlouho se tam zaregistrovat). Bohužel díla po vložení
čekají na schválení a zdá se, že to trvá docela dlouho, protože se ani
po čtyřech dnech nic nestalo :) Vzhledem k nepřehlednosti ovládání jsem
to brzy vzdal… Hodnocení je tedy: ?/10
Mezera.org
… Si změnila adresu na http://mezera.poetickej.net, přestěhovala se a změnila totálně vzhled a
díky bohu, docela pěkný vzhled! Je na něj příjemné pokoukáníčko. Pokud
jde o funkce, ještě se na tom maká… Problém je jenom ten, že se tam
velmi uzavřená komunita, protože zatímco některé „zaběhnuté jména“
mají 60 a více komentářů, některé, byť i velmi krátké povídky,
mají NULA a ani o chlup více. Na neznámé nicky se asi moc nekliká a moc se
nečtou. Navíc jsem jakožto nováček cítil tak trochu aroganci ze strany
zaběhlých uživatelů. Na konec můžu zmínit, že tato stránka trpí
klasickým syndromem básniček, aneb básničky mají plno komentářů a
vysoké hodnocení (dlouhé na 6 řádků třeba), zatímco povídky (třeba na
dvě áčtverky), většinou minimum komentářů a dost různorodé
hodnocení… 7/10
V minulých dnech (6 .2. 2010) se konalo už třetí kolo Den drabble.
(Drabble je stručné literární dílo, kde si mohou autoři vyzkoušet
vyjádřit své myšlenky v omezeném počtu slov). Třetího kola se
zúčastnilo 30 autorů. Oproti prvnímu kolu (18 autorů) to dokazuje, že Den
drabble se těší stále větší oblibě.
Autoři psali svá díla na zadaná slova a kromě povídek byly vidět
i básně a úvahy. Opět tak bylo možno porovnávat, jak si kdo se zadáním
poradil.
Hezký kompaktní vzhled, dobře se to čte, akorát diskuze jsou tam možná
trochu nepřehledné. Pravidla mi přišly trochu moc krutý, zdá se, že tam
člověk nemůže vložit povídku, jaká se mu zachce. Jinak platí, že čím
kratší povídka, tím více komentářů a funguje to i naopak. Docela
klasika. For me 6/10
Pismak.cz
Písmák má novej design, ale já ho navštěvoval v době, kdy tam byl
ještě ten starej, takže s tím novým, nemám moc zkušeností. Tenkrát ten
design byl festovně nepřehlednej, a nebyl jsem jedinej, kdo si to myslí,
vlastně to tvrdilo hodně lidí, se kterýma jsem se o písmákovi bavil.
Jinak jsem se tam jednou registroval, podařilo se mi tam narvat povídku (ani
nevím jak) a komentářů přibylo celkem NULA, za týden NULA, za měsíc
NULA. Pak jsem se doslechl, že na pismák.cz, je hodně uzavřená společnost
a nováček nemá šanci se tam uchytit. For me 3/10
Epika.cz
Jeden z prvních literárních serverů, na který jsem narazil. Přišel mi
docela nepřehlednej a dneska mi příjde ještě nepřehlednější (snad
nejsem moc náročnej). No kvalita komentářů je, řekněme… no… jak to
říct slušně? Dost hroznej. Vždycky plno poznámek a skoro nic není
k věci (k povídce), ale hodně rádoby intelektuálních vtípků kolem…
Ale tak aspoň, že frekvence komentářů je celkem slušná. Jinak docela
seriózní server 7/10
Saspi.cz
Server na hodně slušné úrovni s vysokou úrovní kritik, jak by také
ne, každé povídce se věnují individuálně, každou musí schálit a
zhodnotit nějaký z mnoha redaktorů. Bohužel to také znamená, že tam
člověk nemůže vložit kde co, protože příliš vulgární, přiliš
brutální nemůžou schvílit, stejně tak jako ty, ve kterých je mnoho
gramatických chyb. Pokud jde o úroveň redaktorů, není to špatné, sice
jsem tam jednou vložil jednou povídku a zapomněl jsem v ní opravit
gramatické chyby, no a pak jsem musel číst poměrně surovou kritiku, jak
jsem hrozně línej, že i malý dítě by se to neučilo lépe a docela
brutální věci. Citově slabší člověk by to nemusel snést. Další vadou
celého serveru je ten, že si nemůže nikdo libovolně mazat svoje povídky,
musí napsat redaktorům, těm to někdy trvá týdny (tak mimochodem někdy
trvá i schvalování povídek), někdy vůbec neodepíší a nereagují. Asi
maj hodně práce, ale třeba já jsem požádal 3× o smazání jedné
povídky někdy před Vánocema a je to tam do teď :)) 8/10
Pokračování příště (…pokud někdo v komentářích projeví zájem
o pokračování)
Ukázka:
„Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme
lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám
osmnáct let a začali jsme milovat svět a život; a museli jsme na něj
střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti
od činorodosti, od snažení, od pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve
válku.“
Hlavní
postavou románu „Na západní frontě klid“ je devatenáctiletý Pavel
Bäumer, který spolu se svými přáteli narukoval do první světové války a
bojuje v ní již několik let. Již je to nějaký ten pátek, co seděli ve
školních lavicích, smáli se vtipům, potají pokukovali po děvčatech.
Tahle doba se jim zdá tak vzdálená, až z toho píchá u srdce.Na frontě musejí snášet trampoty, naději i zoufalství. Každý den
je pro ně zázrakem. Každá kulka, která je minula, se počítá, ale oni
nehledí do minulosti, nesmějí. Kdyby to totiž udělali, nejspíš by
zešíleli. Musí čelit propovídkám a rozkazům nadřízených; sedět dny
v zákopech; v náručí držet umírajícího kamaráda a přitom si říkat,
že tohle mohlo potkat právě tak je. Stačilo jen o sekundu později
zastrčit hlavu do úkrytu, jen o vteřinu později vypálit, a leželi by zde
oni a jiný přítel by je držel v náručí. Na západní frontě klid je
stále živý a neuvěřitelně silný a dojímavý příběh party
dospívajících, kteří jsou ale naneštěstí mnohem starší než se zdají.
Formovala je válka, její strasti, její hrůzy. Utvářel je každý granát,
který je minul a jehož střepiny do nich vyryly hluboké rány, avšak rány
v duši se již nikdy nezhojí – trvají. A tak každý další den se
strachem obouvají svá vojenská bagančata a čekají, kam půjdou tentokrát.
Na Sommu? Do Ruska?
A když
se jim poštěstí dostat několik dní volna, kdy se mohou vrátit domů,
zjistí, jak moc se změnili. Knihy vystavené na policích v jejich před lety
dětském pokojíku se zdají na míle vzdálené. A oni jsou odcizeni od
společnosti. Jsou jiní – nepochopení. Kde kdo se jich vyptává, jaké to
tam je, jaké zážitky mají, zda li pak byli v akci. Ale skutečně se jedná
o zážitky? Mohou těm lidem bez ostychu povědět, co viděli? Čemu čelili?
Co se jim honilo hlavou, když se jim do břicha zabodl bajonet? Kráčí
zalidněnou městskou ulicí a cítí, že sem jaksi nepatří. Patří do boje.
Již jsou jinde, na jiné straně. Na straně, kterou si před lety vybrali a
s tím musejí do konce života žít. Již nepoznají, co je láska; co
znamená mít cíl. Jejich jediný cíl je přežít tyhle hrůzy a jedinou
láskou je láska k životu. Zůstali ochuzeni o vše, co dělá život
životem. Bylo jim odepřeno poznat život z jiné stránky, než je ta
z Cháronovy lodi. A když se shledají se svou rodinou, jak se jim mají
podívat do tváře? Jak se na ně tváří jejich otec, který je do války
naháněl, neboť chtěl z e svého syna hrdinu a namísto něho před ním
nyní stojí troska, bytost zlomená frontou a smrtí postupující od zákopu
k zákopu?
Přátelé
umírají a vy zůstáváte sami v poli střepin, granátů a neustupující
palby. Krčíte se v zákopu a před sebou vidíte všechny ty tváře, které
jste tolik milovali, jímž jste děkovali. A když kolem sviští kulka, snad
i doufáte, že si letí pro vás. Ať už je konec, ať tohle skončí,
prosím.
Síla
a hloubka románu „Na západní frontě klid“ je každým rokem, každou
zkušeností, jíž stárnu, dojímavější a údernější. A každá další
četba mi dává cosi nového, snad poznání, možná strach, čeho jsme
schopni. A tak ji čtu znovu a stále a věřím, doufám, že tohle nás
nepotká, ale vím, že to je pouze mé zbožné přání, protože vše, co
dnes znám, může skončit jedinou osudovou chybou a pak se mi staneme těmi
lidmi, bezpochyby mnohými nazvanými hrdiny byť my sami si tak připadat
nebudeme, o nichž budou ostatní číst v knihách a plakat nad jejich
ztracenými životy. A budou si klást otázku: „bylo tohle všechno
nutné?“ A stejně jako my dnes, také oni budou mít přání a sny, vize,
s nimiž půjdou kupředu čelit budoucnosti.
Pokud by se dalo říct, že existují weby, které by měl každý tvůrčí
autor mí vždy připravené na liště (Ačkoliv, správně by neměl by mít
vůbec při psaní puštěný internet, protože rozptyluje), tak věřím, že
by měl kromě PP mít otevřené
i třeba ABZ SLOVNÍK CIZÍCH
SLOV a ABZ SLOVNÍK
SYNONYM.Slovník cizích slov hledá především významy cizích slov, jak
ehm napovídá název.
Zatímco slovník synonym hledá významy a synonyma k běžných slovům
(no k úplně běžným ne). Hodí se to třeba na čtení Hemingwaye, kterej
rád používá nejrůznější starší slova.